Plastová sedačka

Jak je asi většině lidí v Ostravě, jež využívají městskou hromadnou dopravu, známo, Dopravní podnik Ostrava začal do některých svých nových vozů umisťovat v minulém roce šedé plastové sedačky. O jejich pohodlnosti si již jistojistě každý z těchto stihl udělat obrázek sám, stačilo se jednou posadit, avšak vítám krok DPO, umístit anketu na svůj web, zda je cestujícím více po chuti nová, či stará sedačka...

Ankety, která skýtala jen jednu jedinou otázku – a to, že mám zakliknout, zda mám raději polstrovanou (tedy pohodlnější) nebo plastovou (hygieničtější) sedačku – jsem se pochopitelně ihned zúčastnil. A asi nebude divu, že mezi pohodlím a hygienou jsem jednoznačně volil pohodlí.

Průběžné výsledky mě ovšem zaskočily. Polstrované sedačky sice vedly, ale pouze nepatrně. Hned se mi vybavila diskuse, kdy jsme se dohadovali, jak jednou někdo někomu vykládal, jak si sedl na polstrovanou sedačku v tramvaji a jak byla mokrá a jak to bylo nepříjemné. Internet také oběhlo několik videí, jak studenti buší klepačem na koberce do sedačky, ze které se práší. Nejen internetové, ale i televizní zprávy před pár lety oběhla také informace, že někteří drogově závislí schovávají do polstrů použité jehly infikované žloutenkou a virem HIV. Málokoho snad překvapí, že na lep této gigantické kachně sedla snad jako jediná senzační televize Nova. (i když dneska jim těžce konkuruje Prima, hlavně se svým akčním a všudepřítomným zpravodajem z Brna).

Že se sedačky časem zapráší, je asi vcelku normální věc. A pochybuji, že dépéóčko je jednou za čas alespoň nepřejede vysavačem. Ať už v nich bylo a je prachu kolik chce, nevybavuji se jediného člověka, který by se z ní zvednul se špinavým zadkem či se mu z něj prášilo. Legenda o jednom, co si sednul na mokrou sedačku, se taky rozšířila jako mor a najednou se všichni báli si sedat a už se chytali za hlavu, že je to strašné neštěstí také potkalo, jen co jejich dupka dosedla na chladnou sedačku, na které před nimi prostě nikdo delší dobu neseděl.

Jenže co ty plastové? Stačí se do trolejbusu (dnes již s hrůzou zjišťuji, že přibývají i ve starých i nových tramvajích a dokonce i v rozdrnčených elektrobusech!) podívat v době dešťů či v zimě. Sníh se roztápí, sůl vytváří mapy a jen po jednom člověku už vypadá sedačka pěkně mokře, nechutně a flekatě. Nemluvě o rázu trolejbusu – který má šedé tyčky na držení, šedé stěny i strop a nyní dokonce i šedé sedačky. Hrůza.

Sedačky ani nejsou odolnější proti poškození. Kolik opěrek už je poškrábaných od batohů malých školáků, jež si sedají s aktovkou na zádech, a nenechavé nehty znuděných puberťáků dloubou nehty do jakéhosi modrého materiálu na vodorovné ploše sedačky (snad polstrování?), který snadno podléhá, drobí se a trhá. Tajně doufám, že právě tyto poničené sedačky (které ve mně vždy vzbuzují jistou dávku pocitu zadostiučinění) přesvědčí dopravní podnik o tom, že toto zrovna nebyla trefa do černého.

Můj osobní pocit je takový, že komfort je dneska přece jen součástí moderních přepravců a plastové sedačky jsou krokem zpět ke starým červeným laminátovým sedačkám, které najdeme ve starých historických tramvajích. Nemluvě o tom, že trolejbusy plastovou hrůzu sedaček nikdy dříve nezažily vůbec.

V době, kdy je publikován tento článek, již byl výzkum z webu DPO stažen a jeho výsledky nemohu dohledat.