Cvrkání na lepší časy

Usínám. Všude kolem tma. Když tu náhle v dáli... nebo snad blízko... cvrká cvrček. Vždycky jen tak krátce. Cvrk, cvrk a je zase ticho. Zvláštní to úkaz, doma cvrček není až tak běžně ke slyšení. Podle snáře je cvrček předzvěstí úspěchu. Positvní, cvrkej dál, klidně každou noc... Ale - proberme se do reality...

Slyšet či vidět cvrčka ve snu možná předvídá úspěch, co já vím. Stejně tak může být jako symbol úspěchu využit v umění. Jenže slyšet jej cvrkat ještě před usnutím? To může signalizovat jediné - invazi. A jelikož všechno souvisí se vším, i cvrči u mě doma souvisí s něčím úplně jiným - s kudlankami. A právě jim, nikoliv cvrčkům, je vlastně věnován tento článek.

Aby těch souvislostí nebylo málo, vše začalo pakobylkami. Byl jsem se totiž podívat ve zverimexu, jaképak tam mají pakobylky, že bych třeba udělal smíšené terárium. Druh měli jen jeden, ale prodavač mi hned ukázal kelímky s kudlankami. Sympatický to hmyz. A já, stále se držíc myšlenky pakobylek jsem se otázal, zda mi taky budou žít na ostružinách. Před prodavačem i sám sebou jsem si po vyslovení této tázací věty začal okamžitě připadat jako největší debil, protože je snad všem jasné, jaká je správná odpověď. Kudlanky jsou totiž dravé, a tak se asi těžko uživí okusováním nějakého listí.

Kudlančák modlící se v drsnější povrch skla

Raději jsem se z obchodu nenápadně vytratil, ale vrátil jsem se tam o pár dní později. Koupil jsem si samičku a pudélko (a teď to přijde!) cvrčků. Ještě o pár dní později se mi nákup rozležel v hlavě a řekl jsem si, že přece jen představa nejprve kokonu, a pak i malinkatých kudlaneček je natolik lákavá, že jsem si došel i pro samce.
Dvě terária, dvě kudlanky.
Fascinován jsem po večerech posedával u terárií a sledoval, jak kudlanky kroudí očkama, jak vystřelují své přední končetiny uzpůsobené k lovu, jak se svíjí cvrček v jejich sevření, jak se cvrček svíjí, ačkoliv mu už chybí půlka těla a v očích má onen smrtelný výraz. Ne, dobře, přeháním. V očích měl výraz furt stejný; pln života.
Během pozorování kudlanek jsem přišel ještě na jednu zajímavou věc: jsou neskonale neohrabané. Kudlanky nedokáží lézt po skle a vlastně jakýkoliv hladký povrch je pro ně nepřekonatelnou překážkou. Navíc jsou v některých ohledech docela líné - hezky ze stropu terária (kam se dostanou, až jim ke stropu přiděláte síťku a k ní nějaké větvičky, po kterých tam vůbec mohou vylézt) pozorují po zemi se pohybující cvrčky. Ale naivně čekají nahoře a bedlivě vyčkávají, až se cvrček sebere a po větvi vyleze za nima nahoru. Očka si kudlanka div nemůže ukroutit, ale dolů nepoleze.
Cvrčci se našstí za den či dva začnou na zemi nudit a chtějí objevovat i svět shůry, takže kudlanka hlady neumře.
Na druhou stranu je kudlanka koumák - jednou pozorovala cvrčka na větvi, který ji postupně ocházel. Kudlanka měla zmapovanou jeho rychlost, a tak v jistém okamžiku očekávala, že se cvrček objeví z druhé strany. A číhala. Jenže cvrčka za větví něco zaujalo, a tak se už nevynořil.

Před nedávnem začaly obě kudlanky držet hladovku. Jak dopadne tato kapitola jejich života, zatím nelze pžedvídat, ale jedno je jisté - za takových podmínek zatím ke spojování a zakládání rodiny nedojde. Pokud totiž není samička dobře napapaná, s chutí si smlsne na samečkovi, kterého bych si ale ještě rád ponechal...