Pakobylky druhu Phaenopharos khaoyaiensis, o nichž jsem před nedávnem psal, že se zčistajasna objevily ve svém vybydleném teráriu, se začaly starat o to, aby nevyhynuly a měly své následníky. Na dno svého terária začaly totiž trousit vajíčka.
Záhadné zjevení
Již dříve jsem psal, že jsem vlastně jen náhodou objevil, že se mi líhnou pakobylky. Tenkrát to bylo velké překvapení, protože jsem od jiných druhů zvyklý, že se potomstvo líhne ještě za života svých rodičů. Pakobylky Phaenopharos khaoyaiensis jsou ale jiné - jejich inkubační doba je více jak šest měsíců. Na vyhřáté a suché půdě, kde terárium zelo prázdnotou takřka rok, ale nebyly zřejmě příliš vhodné podmínky, aby pakobylčata spěchala na svět.
Historie se bude, jak se zdá, opakovat. Tentokrát jsem ale poučen z první zkušenosti a vajíčka vysbírávám do krabičky. A do diáře bych si měl poznačit, že ji mám zhruba na konci dubna otevřít a zřídit terárium pro mrňata.
 |
| Vajíčka Mezi bobky se lesknou černá vajíčka. |
 |
Neposkvrněné početí
Malé pakobylky mají po vzoru velkých osobností nakročeno k velké kariéře - téměř všechny jsou totiž počaty neposkvrněně (měla-li by zvířata vzhlížet ke všemu neposkvrněně počatému, nedělala by asi nic jiného). Pakobylky, stejně jako mnohé jiné organismy, se totiž rozmnožují převážně pathenogeneticky. Vajíčka nejsou oplozená a líhnou se z nich opět samičky, jakési klony matek. Říká se, že jeden pakobylák sameček připadá na tisíc samic a jeho funkcí je jen oživit genetickou variabilitu populace. V terarijních chovech se s ním snad ani nemáme šanci setkat.
Žádné komentáře:
Okomentovat