Rande s Pecha Kucha

...anebo snad s někým jiným?

Dneska jsem se rozhodl, že udělám tak trochu výjimku. Vlastně sepíšu první článek pěkně ze života, bude to skoro jako nějaký zápis do deníčku. Hlavní roli celého vyprávění (a také tomu budu věnovat největší pozornost, ale trošku z jiného pohledu) každopádně zaujme zajímavá kulturní akce Pecha Kucha Night (čti [peča kuča] - původem z Japonska - vím to ale až od slečny z Českého rozhlasu, do té doby jsem to četl, jak se to píše).

Vše začalo koncem světa a jedním ignorantem
Odpoledne jsem odučil kurz přípravy na NSZ, který v soboty mívám, no a měl jsem téměř hodinu, než jsem byl domluvený s Malým Jirkou, abychom společně vyrazili do kina Vesmír, kde se konala již zmíněná akce. A tak jsem se, abych zabil čas, podíval na mobily, jak mi nikdo nevolal a nepsal, což je běžný stav. Ale stále se najdou tací, co mi volat zkoušejí, přestože vědí, že mám věčně vypnuté zvonění a tudy to nejde...
A tak se dostává na scénu druhá hlavní role příběhu - Danka. Nepřijatý hovor, SMSka, že jí mám zavolat. Tak, když už jsem smazal tabuli a vydal se k odchodu, jsem volal.
Danka byla celá smrtelně vážná a chtěla vědět, jestli jsem doma nebo kdy budu. Moje odpověď, že dříve jak v deset těžko, ji zrovna nepotěšila. Byla totiž celá smrtelně vážná, až mě to vyděsilo, že snad v zoo všichni sloni spáchali sebevraždu (což by pro ni bylo horší než konec světa) či co já vím. Nakonec z toho vylezlo, že mi musí přivézt šneky, klidně i v noci, jenom ať je to dneska. Všechno jsem jí zkomplikoval (to tak u nejhorších lidí na světě, mezi které se řadím, možná patřím i do top desítky) a řekl jí, že prostě do zítřka musí žít se šneky.
Mezitím už se jsem se rozloučil se školníkem, který si chtě nechtě vyslechl většinu rozhovoru (i následující dodatkovou větu Ach, ty ženské...) a opustil budovu školy. Zamířil jsem si to na zastávku a vymyslel, že pro zabití času vyrazím Malému Jirkovi naproti. Svůj plán jsem hned konzultoval s knižními jízdními řády v batohu a došel k závěru, že přestup bez rizika bude nejdále možný na Mariánském náměstí.
Tam jsem si pěkně přeběhl křižovatku a počkal si na osmičku. Jiří se podle šátku hledá snadno, a tak jsem jej našel hned. Postavil jsem se těsně k němu... a on si mě stejně nevšiml a čučel dál na displej na mobilu, sluchátka na uších. Zcela mimo svět přeplněné tramvaje.

Lístky na Pecha Kucha
Než si mě Jirka všimne a než vůbec udělám něco pro to, aby si mě všiml, zmíním se letmo ke vstupenkám. Sehnat vstupenky na Pecha Kucha Night není vůbec jednoduché. Jsou zadarmo, ale to je nečiní až tak atraktivními jako spíše fakt, že akce je to skutečně zajímavá. Ještě na ni taky v tomto článku dojde. Jeden den se rozešle mail, kde jsou distribuční místa vstupenek a že se budou od zítřka vydávat, druhý den se po nich skoro zapráší a další den jsou prostě všechny lístky fuč. Naštěstí ještě zbylo pár kousků v jedné zašité kavárničce u Husova sadu, o které jsem neměl ani ponětí, že existuje, ještě že máme ty mapy.cz, maps.google.com a spol, protože bez internetu bych je jen těžko nakonec sehnal. A když už jsem sehnal lístky, zjistil jsem, že Lukas, se kterým jsem měl v plánu celou dobu jít, protože poslední akce nevyšla (po lístcích se taky hodně rychle zaprášilo), není zrovna v Ostravě.
A tak jsem se spíše jen tak zmínil před Malým Jirkou, když jsme sepisovali webovky pro Puťák a který měl být ten den v Zoo Lešná, kterého to celkem zaujalo. Během pár minut, dokonce přišel na to, že se Lešná o den posouvá, a domů už odcházel s jednou vstupenkou v kapse.
Jo, jenže teď si mě nechce všimnout v tramvaji...

Chlapeček s letáčkem aneb rodina jako komparz
Když jsem šel ze školy na zastávku, všiml jsem si naproti kina Vesmír nějaké nové kavárny. A protože mi bylo jasné, že budeme mít obrovskou časovou rezervu (která ale byla praktická v tom, že se událo tolik věcí, že mohu psát tento článek), napadlo mě, že bychom ji mohli vyzkoušet.
No dobrá, klepnu prstem Jirkovi přes displej, což jej probralo. Chudák Leonardo DiCaprio, který tam zrovna cosi řešil, se pauznul. A tak nějak jsme dojeli na zastávku Stodolní a vyrazili pasáží ke kinu. Před ním postával chlapeček s letáčkem - právě na tu kavárnu, kam jsem se chtěl jít podívat. Tak jsme chvíli postáli u tabule s nabídkou káv, kde bylo na piktogramech hrníčků se skladbou kávy mléko oranžové, cosi jsme si vybrali, Jirka nás ještě dovybavil višňovými muffiny... a slečna se nás otázala, zda chceme kávu s sebou nebo si ji vypijeme tady. Pít ji u toho pultu a snad s ní, to se mi nechtělo, tak jsem jí odvětil, že bych si kafe dal do toho hrníčku, ale rád si jej vzal opodál ke stolu.
Na tácek z jídelny jsme si ještě přihodili pár pytlíků s cukrem, dvě míchátka a sedli jsme si. Až pak jsme přišli na to, že je jedno míchátko pěkně křivé. Jelikož jsme zrovna v tu dobu začínali řešit osazenstvo Puťáku, koho vzít a koho ne, patří křivé míchátko jednoznačně do postmatroše (vysvětleno bude později v jiném článku).
K ději v kavárně: Byla mírně zaplněna (asi pět stolů). Sem tam prošel chlapeček s letáčky, jednou s bundou, jednou bez, prostě něco jako komparz. Než jsme kafe vypili, měl jsem v tom jasno - dva plné stoly lidí byla rodina, která tu kavárničku měla, chlapec totiž často chodil i za nimi, ta rodina tvořila vlastně celý pohyblivý dav, a pak už zbývaly jen tři stoly - my, jeden opuštěný klučina, který se pak opustěně přesunul na Pecha Kucha, a pak ještě jeden pár.
Mimochodem - kavárna byla celkem v moderních barvách - zelená, hnědá, černá, bílá; barvy byly hlavně ve svislých proužcích, a jen na jediné stěně visela jediná věc - velká plochá televize. Nejprve v ní byla smyčka s tropickým akvárkem, pak pán od plného stolu přepnul stopu videa a už nám plápolal oheň... A to se vyplatí.

Open door
Podle vstupenky i programu Pecha Kucha Night začala akce v 18.00, u čehož stálo, že jde o open door, pak se ve 20.00 měl sál doplnit o ty, co nemají vstupenky, a ve 20.20 měla začít samotná prezentace. Bude moc špatně, když už na začátku řeknu, že většina věcí byla nakonec úplně jinak?
Otevřené dveře znamenaly tolik, že se už mohlo jít do foyaé kina Vesmír. Sál byl ještě zavřen, testovala se technika, že všechno šlape, jak má. Prý to šlo všechno dobře. V šatně mezitím na eplovském notebooku hrál DJ Forma, bar již pochopitelně taky fungoval... ale to bylo tak všechno.
Jo, a ještě nám natrhli vstupenku, nasadili červený papírový náramek (beztak s nějakým tajným čipem, aby nás pak mohli sledovat) a sdělili, že se do sedmi nic dělat nedá kromě uložení věcí do šatny, která byla ale zdarma (jako celá akce, což ji šlechtí).
A tak jsem se zabavil jinak - posbíral jsem letáčky a nálepky, taky jakýsi papírový repráček od RedBullu (Jirka si s ním ale hraje, jako by to byla gramofonová deska, mno... podobnost by se možná vzdáleně našla), navštívil jsem toalety (byl tam kopeček) a s Malým Jirkou jsme obdivovali vystavený obrovský starý projektor, který překonala až technologie IMAX (takže v Ostravě je vlastně dodnes nepřekonán až na to, že se už nepoužívá) a polemizovali jsme nad tím, kam by se u nás ve fiňáku až propadl.
Jo, a Danka napsala Jirkovi, že mi napsala román.

Román, že se konec světa nekoná

Velký prst Puťáku

Malý Jirka je vybaven počítačem i internetem, a tak první věc, ke které dochází po otevření sálu (který jsme si v sedm otevřeli sami) bylo mé přihlášení do mailu. Jirka si mezitím vzal moje magnetické kuličky a zatímco já se snažil pochopit Dančiny odstavce začínající slovy přestože to zní nelogicky nebo ty to stejně nepochopíš,on si skládal a hrál a lepil je, kam to jen šlo.
Tou dobou se už kolem nás ale dělo i něco jiného - mezi návštěvníky pochodovala slečna s mikrofonem Českého rozhlasu. Přestože viděla, že se velmi důležitě bavíme nad monitorem na mých nohou, zamířila si to i k nám, čímž nás vyrušila z našeho programu, a tak jsme ji připravili o její vážný výraz.

Rande, jak má být
Slečna od rozhlasu měla velmi důležitou otázku - začala u mě: "Proč jste přišel na Pecha Kucha Night?"
Napadla mě jediná odpověď, taky byla pěkně nelogická: "Protože mi to přišlo zajímavé a na předchozí jsem se nedostal." Já vím, kdyby se mě zeptala, proč jsem chtěl jít na předchozí, bylo by to s mou odpovědí už těžší. No, nenapadlo ji to.
"A víte, že tato akce pochází z Japonska? Byl jste na ní někdy v Japonsku?" ptala se mě dál. Boha, co je to za dotaz, když ani nevím, jak se to vyslovuje?
"Ne, v Japonsku jsem nebyl a ani nevím, že je to odtamtud." S tímhle jsem pro ni moc zajímavý nebyl, a tak se přesunula k Malému Jirkovi se stejným dotazem - proč přišel.
"No, tak mě vzal tady kolega, tak jsem šel, no..."
Do toho už jsem ale skočil opět já, spíše jen s vložkou, která měla vyznít do prázdna: "No tak někam na to rande jít musíte, ne?"
Slečna zazářila překvapením a chytila se toho, jak kapr na žížalu. "Opravdu?" užasla.
Malý Jirka se rozhodl si s ní nehrát, a tak jí začal tvrdit, že to není pravda. Asi udělal dobře, protože slečna byla pomalu schopná změnit celý svůj dotazník a zabývat se zbytek večera dvěma chlapci, co šli na Pecha Kucha na rande. A tak jsme jí, když už jsme jí tak trochu zase pokazili radost, povykládali, jak se Jirka stará o tygry a já provázím večerní. Slečna o nějakých večerních prohlídkách v zoo ještě neslyšela. O tygrech už zřejmě ano.
Tak jako tak - chtěla vizitku. WoW, my ale žádné nemáme! To je snad poprvé, co po nás někdo vizitku chtěl, aspoň u mě to tak platí... Prý si nás teda najde na webu zoo. Tak ať hledá :-)

Nahá slečna
Nevím, kde se tam vzala, ale najednou jsem si všiml, že přede mnou sedí nahá slečna! Až pak jsem si všiml, že kdesi hluboko pod opěrkou má kolem sebe omotaný nějaký černý hadr, který si občas povytáhla, ale byl to šok. Cosi bílého jí tam navíc zrovna bujelo, chtělo by to asi trošku více vkusu... Nu, co už. Kdyby byla bývala přišla normálně oblečená, nebyla by teď na Bloku...

Půl deváté. Přichází moderátor.
Před plátnem stanul mladík s velmi výrazným hlasem, že by ani ten mikrofon nepotřeboval. Párkrát si řekl o potlesk, pořádně si to užil, a představil program večera. O Davidu Mírkovi prohlásil, že je to fajn chlapec, což většinu sálu tím, jak to podal, celkem rozesmálo, tak nás všechny utrvdil ještě párkrát, že to tak fakt je. Jenže pak domluvil a projektor stále nešel. To už se u něj připravovali první tři přednášející.
Trapné ticho, šero, modré plátno bez připojeného počítače.
Jeden z přednášejících se tedy pokusil o vyplnění čekání vtipem, bohužel jen krátkým: "Architektovi se narodí dítě, tak si jej prohlíží a říká - pěkné, no, ale já bych ho udělal jinak." Během pár vteřin je tedy opět ticho, dokud se na jeviště nepřiřítí fajn Mírek, aby trénoval déšť v pralese. Jelikož jej bude trénovat ještě dvakrát, teď jej ponechám bez podrobností, po tolika desítkách řádků si už čtenář přece jen zaslouží to, po čem se tento článek jmenuje :-)

"Kdo mě zná, ví, co přijde"
Po výměně projektoru a opuštění systému Mac a naopak spuštění Windows XP již prezentace jede a začíná první skupina. U té je nejpozoruhodnější to, že jsme ani Malý Jirka, ani já nepochopili, o čem vlastně mluvili. Jen tolik, že chystali něco pro Bienale v Itálii, že to bude ze dřeva, které pak zrecyklují na lavičky, a že taky někam jeli dvěma auty s jednou navigací, která ukazovala jen doleva. Titulní snímek pak slečna komentovala slovy, že se nejmenuje Marina, ale Martina. Nu co, chybička se vloudila.
Následuje již něco zajímavějšího - týpek designér, kterého se dá najít pod modrou značkou LSD. Když mu někdo u počítače spouštěl jeho prezentaci, vyskočila mu zrovna na ploše klasická XP bublinka s hláškou, že je baterie téměř vybitá, což ale postřehla jen část sálu. Po prvním snímku, tom úvodním, se tedy počítač převedl do úsporného režimu a na plac se dostává kdosi s kloboučkem.
Mladík se postavil k mikrofonu a řekl jen: "Kdo mě zná, ví, co teď přijde."
Pak poodstoupil, odhodil klobouk a začal striptýz. Pak ještě dodal, že půjde jen do trenek, ale že v Ikaru kolem čtvrté ráno jezdívá do naha... Když už stahoval kalhoty a všelijak se u toho vlnil, přiběhl moderátor večera a odnesl jej kamsi pryč.
No, asi tolik - déšť v pralese byl celkem třikrát, tohle jen jednou a ještě navíc to přerušili... Trošku nefér, ne :-D ?



Malému Jirkovi děkuji za zaznamenání a nasdílení videa.

Prezentace jdou dále
Teď přijde ta fádnější část - baterie se nabíjí, projektor jede, a tak vše běží již dle plánu. Na scénu se vrací designér s LSD, kterého střídá skupinka Archanti z Brna, která udělala hodně povedený soutěžní návrh na stadion a bazén v Opavě, bohužel nevyhráli, pak dělali soutěžní návrh Černé louky, krematorium... s ničím z toho sice nevyhráli, ale pak navrhli něco lepšího - opevnění Brna, aby se chránila příroda kolem. Podle návrhu šlo o masy betonu. Zajímavé, uvidíme, jak uspějí tentokrát.
V první polovině se ještě ukázal jeden fotograf s fotkami, které se nakonec využily jinde, než bylo původně v plánu, a skupina The Rodina, s občas zajímavými, trefnými a vtipnými návrhy, ale naopak některé jiné věci zůstaly spíše nepochopeny.

Show must go on
O pauze už stálo za to vyjít na chvíli na mrazivý vzduch, alespoň na chvíli, aby se z toho sezení protáhly nohy. Stát jen v košili venku nebylo ale zrovna ideální, a tak jsme jen koukli do výlohy Huskyho a zase jsme se zaparkovali na svá místa 8 a 9 v 16. řadě. Nahá slečna se ode mě přesadila o pár řad níže.
Pak se pokračovalo. Jak jinak :-) I když tady... mno...
Projektor tentokrát barvil všechny snímky hezky do růžova. Nicméně druhá část začala hodně zajímavou prezentací Libora Novotného, který si hraje s větvemi, kalužemi, světlem i stínem, opuštěným rampouchem, celkově měl luxusní nápady, jen je měl růžové... co už.
Po jeho vystoupení se opět mění a přepojují projektory a procvičujeme déšť v pralese.
Když už opět naskočily barvy (i celý obraz), pokračuje jeden tatér s velice zajímavými obrazy, ale na sebe bych je teda nechtěl, pak další mladý designér, který momentálně konstruuje světlo, které samo jezdí za tmou, a na závěr přichází i fajn Mírek se zmatenou prezentací, kterou jsme naprosto nepochopili, kterou ale uzavřel deštěm v pralese.

Když v lese (a Vesmíru) prší
Tak jo, co je ten déšť v pralese? Jde vlastně o zvukový efekt, kdy vždy třetina sálu nějakým způsobem tleská, plácá nebo dupe, a tak vlastně vytvoří efekt začínajícího deště, sílícího, bouřky, a pak zase pomalu odcházejícího. No, nevím, možná by to šlo slyšet na nějaké nahrávce, ale takhle sedět v davu to zrovna moc nevyniklo.

Je jedenáct večer - afterparty a domů
Než vše skončilo, bylo tu jedenáct. U šatny se vytvořil mega dav, ale Malý Jirka vše statečně vybojoval, a kdo chtěl, mohl s DJem Formou ještě chvilku ve foyaé trsat. My už jsme si to ale hezky zamířili na trolejbus a tramvaj a zamýšleli jsme nad tím, jestli někde cestou ještě nepotkám Danku se šneky...

Akce to byla nakonec docela zajímavá. Možná, že jsme si z ní odnesli i celkem praktické a využitelné věci. A ještě jedno - že se máme ještě pořád co učit.
Večer to byl luxusní. To se jen tak nepovede.
Další Pecha Kucha Night bude 11. června. Tak už jdu pomalu shánět lístky :-)

V čem tkví jedna ze zajímavostí Pecha Kucha Night? Hlavní roli v Pecha Kucha hraje číslo 20. Prezentace měla začínat ve 20:20, každá prezentace měla celkem 20 snímků, o nichž vždy přednášející mluvil, a zde se objevuje ještě jedna dvacítka - protože se u každého snímku mluvilo právě 20 sekund.