Silikonová klávesnice

Sakra, proč ten Irži už vůbec nic nepíše...? (vnitřně doufám, že si aspoň někdo, alespoň jeden jediný, třeba já, když už to nikdo jiný za mě neudělá, tuto otázku v poslední době položil). A on by to nebyl Irži, kdyby to nesvedl na... Malého Jirku.

Dobrá tedy, ne tak úplně. Ale už jsem si několikrát říkal, že musím to či ono prostě hodit do poznámkového bloku a šoupnout i na ten svůj online Blok. A pak, bude se to zdát až neuvěřitelné, se mě při usednutí k počítači zmocnila podivná nechuť k psaní. A pak že se silikonová aféra poslední doby týká jen ženského poprsí! Kdeže, postihla i mé články. Vysvětlení, byť se zřejmě bude zdát složité a neuvěřitelné, je docela jednoduché.
Všechno to začalo v dobách, kdy jsme s Malým Jirkou až příliš pravidelně začali navštěvovat Ikeu. Když jsme tam totiž šli v dřívějších hodinách a stíhali otevřený Datart hned vedle, museli jsme se (Jiří je prostě silně magnetizován) vždycky jít kouknout na tablet, iPod či co to je. Takové to placaté nic, po čem se plácá rukama (nebo i Jiřího tužkou :-D). Jenže - tam jsem ji poprvé potkal - černou silikonovou klávesnici.
Jednu takovou jsem už měl, byl jsem z ní naprosto šťastný, protože když už jsem ji něčím zgychal (a to já dělám...), sem tam se vzala do dřezu a vydrbala a pokračovalo se dál. Navíc nevydávala zvuky, je naprotosto tichá. Jenže na ní umřelo časem jedno písmenko, a tak šla do koše a vystřídala ji zase plastová, z nichž zrovna dvakrát nadšený nejsem (taková podsvícená a navíc, když se dá měnit i barva či intenzita podsvícení, je sice fajn, ale pořád klape a není to úplně ono).
A tak, a to se už vracím do Datartu, to byla láska na první pohled. Sice jsem měl do té doby za to, že příští silikonová už bude i svítit, ale to bych musel vydržet a šetřit, ale co už. Taková láska na první pohled, s tím se nedá prostě už nic dělat! Ještěže má dneska člověk krom hotovosti (kterou věčně nemám) i tu kreditku v kapse.
A šup, z účtu se odečítalo a do Ikei už putovala ona slavná černá silikonová klávesnice. Radost z ní byla dlouhá. Až do zasunutí doma do USB nebylo pochyb o úžasné koupi.
Jenže... Tlačítka jsou jakási ztuhlá, bolí z ní prsty, vynechává písmenka... A tak jsem psaní omezil. Zkracoval jsem maily, více opravoval než psal samotné sdělení... Jenže - už je toho v hlavě tolik, že to musí ven! A tak jsem se rozhodl ji zase z USB povystrčit, napíchnout starou dobrou plastovou, pustit hudbu o něco hlasitěji (momentálně pro jistotu rovnou na 5.1, aby to klepkání bylo ještě zanedbatelnější) a dal jsem se do psaní.

Když nad tímto dlouhým sdělením tak přemýšlím, myslím, že většina čtenářů si z tohoto pokecu moc neodnese. A proto zde stručně, co tímto chtěl básník říci:

• Nekupuj si silikonovou klávesnici v Datartu.
• Až budeš přemýšlet, co pro Iržiho, silikonovou podsvícenou klávesnici od někud jinud.
• Nejlepší bude ale skleněná, dotyková, podsvícená.