Co všechno chutná po gekonovi?

V souvislosti s grafem tohoto týdne jsem se rozhodl problematice co chutná po čem ještě chvíli věnovat. Zároveň tím hned přiblížím mé první (a prozatím i poslední) sblížení s gekonem, který po mně zrovna po očku pokukuje, když začínám psát tento článek...


Ano, ano, přesně tak. Pořídil jsem si gekona. Roztomilou béžovou ještěrku, která působila úplně nejroztomileji v okamžiku, kdy po mně ještě koukala z malého plastového pudélka na poslední burze plazů a kdy ještě vůbec nebyla moje.
Hned z burzy, ze které jsem si krom gekona nesl další pakobylky či další krabici cvrčků (nevím proč, ty krabice už mám doma tři a furt je nikdo nechce žrát, asi jsem doufal, že s gekonem spotřeba stoupne?). A nové terárko (je také záhadou, proč, mám jich doma dosti a možná ještě krapet více).

Jenže... hned z burzy plazů jsem si to zamířil na svou sobotní výuku. Byl jsem tam brzy, ve třídě ještě vůbec nikdo nebyl (díkybohu). A tak jsem krabičky se zvěří vyskládal na parapet, ať se nedusí v batohu a nenapadlo mě nic jiného, než začít se sbližováním se s gekonem.
Otevřel jsem pudélko a ještěrku pohladil po zádíčkách. Ani se nehnula; to bylo velmi příjemné znamení, protože nevím, co bych dělal, kdyby tomu bylo naopak. Jenže s druhým pohlazením se z mírumilovné ještěrky stal neposedný dráček, který zamrskal jazýčkem a vmžiku mi přeběhl na paži. "I ty jeden," a myslel jsem si, že jej druhou rukou vezmu a raději už zaparkuju zpět do pudla.
Kdeže, v tom okamžiku jsem zjistil, že gekoni jsou skvělí skokani - půl metru sem, půl tam, hop a gekon seděl na zadělaných žaluziích (už jsem zmínil, že jsou vybaveni praktickými přísavkami na konečcích prstů?). Vypukla honička malinkého béžového mrštného dráčka a velikého vyděšeného nemotorného člověka po okenním parapetu a žaluziích. Když už jsem na třetí pokus zakryl gekona oběma dlaněmi tak, aby se už nevysmýkl a mohl být opět umístěn do jeho pudélka, v němž byl tak roztomilý, došlo na další gekoní vlastnost: při pocitu ohrožení koušou.
Maličký gekon svou velikou tlamou sevřel velkou část mého prvního článku palce pevně do svých čelistí a ne a ne se pustit. Díky tomuto topornému sevření byl ale úspěšně přestěhován zpět. Jak to ovšem bude s jeho dalším ochočováním, je zatím ve hvězdách.
A jak je to vlastně s úvodní otázkou, co všechno chutná po gekonovi? Těžko říct, nevím totiž, jak chutná gekoní maso. Gekon totéž ovšem o tom lidském už říci nemůže.

Jaký má nenápadný šibalský úsměv...