Německý jazyk, podobně jako i jiné jazyky včetně češtiny, má tu vlastnost, že k některým slovesům pevně váže buď příslušné předložky (jít k, položit na, ap.) nebo přílušný pád (dát komu, vidět koho, ap.). Celé se to nazývá rekce sloves. Bohužel, aby ani studium jazyků nebylo tak jednudoché, to nejsou doslovné překlady z češtiny, ale celkem často se pády i předložky jako naschvál liší. Pak nezbývá nic jiného, než se prostě všechno naučit zpaměti.
Jenže když jste v Německu a máte k tomuto učivu domácí úkol, není přece nic snažšího, než si říct rodilému mluvčímu o pomoc. Což jsem udělal.
Nejprve se na mě (říkejme mu dneska třeba S., abych pořád zbytečně neopakoval jméno) nechápavě podíval, a pak se mě zeptal, co že to vlastně chci. Když jsem zjistil, že se S. u rekce sloves naprosto nechytá, objasnil jsem zadání jinak: "Potřebuji dopsat ke slovesům předložky, které k nim patří."
Reakce byla docela zajímavá. S. usedl k počítači, najel si na německou Wikipedii, vyhledal si článek o tom, co jsou to předložky, a pak mi sdělil, že mi asi nepůmůže. To mi bylo jasné taky, už od chvíle, co mi bylo jasné, že se nechytá ani u předložek. Pak jsem se o něco později dozvěděl od Ondry, že S. ovládá asi tři slovní druhy a o tom, že jich je deset, snad ještě nikdy neslyšel... Vysokoškolák...
Žádné komentáře:
Okomentovat